Černá groteska o malosti člověka. Opravdu se snažíš vyrovnat bohu?

Mám obrovský péro. Jsem muž. Statný a sebevědomý. Ale není to prioritou. Jsem muž a všechny ženy prahnou po mých genech. Měly by. Všechny by měly prahnout. Protože jsem muž. Jsem muž a ten hnědý kabát mi náramně sluší. Jsem muž. Jistě. Alespoň si to myslím. Určitě. Všichni to říkají. Říkám to já. A psalo se to v každém populárně naučném článku o lidském těle. A ty jsi žena. Alespoň jsem si to tak vždy vykládal. Ale dozajista jsi moje žena. Oddaná a milující, což je přirozené. Ale nemůžeme být muž a žena. Žádný muž nemůže být mužem a žádná žena nemůže být ženou, dokud na svět nepřivedou něco, co si eventuelně samo rozhodne, co vlastně je. To dává smysl, ne? Ani náhodou. O tom rozhoduji výhradně já. Dům i strom mi už stojí, takže zbývá jediné. Bude to muž. S obrovským pérem. Po mně, to je přirozené. Svalnatý a geniální, jako žádný jiný. Bude sdílet svoje geny s každou ženou, kterou potká. Bez zbytečných otázek. Bude to muž. Jako já.