„Jak se vede?“

„Ale jde to. Zhubnul jsem o šest kilo a Marie se konečně zbavila fóbie z ubrousků.“

Nacházíme se v prostoru, jistě docela podobném našemu světu. Jak moc podobném ponecháme na fantazii diváků. Čas nikdy nebyl relativnější, ale nesmí se to říkat to študovaným pánům. Co se dá stihnout ve zbývajících chvílích života a jak dlouho vlastně může taková chvíle trvat? Co dělat, když se už nezvládnete dívat na svět, který jste sami stvořili? Snad, navzdory klasické morální zásadě, opustit loď, coby kapitán, jako první.

Satirická tragikomedie Davida Drábka sleduje nahnutou realitu a karikaturní existence v ní, s jistým opovržením a posměvačným nadhledem, jakoby snad nikdo nebyl schopen skutečně lidského pohledu. A jsou ho lidé skutečně schopni? Vždyť ti, na které se koukají, jsou přece také jen lidé. Zbývají pouze otázky. Odpovědi by si vysoko postavení pánové nejspíš vzali s sebou do hrobu, kdyby na ně sami znali odpověď. Co když umře mimozemšťan v hangáru číslo osmnáct? Kdy přijde smrt, když dětství bylo před týdnem? Je snad pozdě na záchranu a příliš brzy na zachránce?

„Kolik je hodin?“

„Nemám tušení. Už to nemá cenu počítat. Neviděli jste Marušku?“

Představení se v nejbližší době nehraje.